Vítejte na stránce věnované především páru HG/SS.
Druhá kapitola moc děkuji znovu své betě giornale, která je můj zachránce:) Tato kapča je taková kratší, omlouvám se, já neumím psát dlouhé kapitoly...

Otočila se, rozhlédla, ale zpočátku nikoho nespatřila, poté se podívala níž a spatřila Dobbyho, který se na ni díval svýma velkýma očima.

„Dobby, ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ usmála se a měla chuť ho samou radostí obejmout.

„Dobby nechtěl slečnu obtěžovat, ale musí vám vyřídit moc důležitý vzkaz,“ řekl a ztichl. Hermiona na něj zvědavě pohlédla a pak se zeptala:

„A jaký?“ Dostala jen ze sebe.

„Harry Potter nařídil Dobbymu, aby vám vyřídil, že se ještě nemůže vrátit, že vám později napíše dopis, ve kterém vše vysvětlí,“ sotva to dořekl, Hermiona už promluvila.

„Harry?“ nemohla uvěřit svým uším. „Kdy a kde jsi ho viděl?“ opřela se o dveře hájenky.

„To vám Dobby nemůže říct, slíbil, že to nikomu neprozradí a teď  Dobbyho omluvte, protože má hodně práce,“ s těmito slovy zmizel. Než se stihla vzpamatovat, z dálky se k ní už blížil Hagrid a vesele jí mával. Na tváři měl svůj obvyklý úsměv. Když k ní došel, zastavil se a pohlédl do jejího obličeje.

„Ahoj Hermiono, už sem si pomalu začal říkat, že si na mě dočista zapomněla. Nepůjdeš dál?“ zeptal se a mezitím otevřel dveře od hájovny.

„Promiň Hagride, ale vzpomněla jsem si, že musím ještě zařídit něco moc důležitého, tak jestli by ti to nevadilo, stavila bych se tu večer.“ Hagrid se otočil a řekl:

„No dobrá, ale nezapomeň,“ mrkl na ni a usmál se.

„Neboj, ještě se tu stavím, tak zatím,“ běžela zpátky do svého kabinetu. Nemohla pochopit, co na tom Harrymu trvá tak dlouho. Bála se, že jí neřekl vše, co by měl. Po delší době vyšla ze své pracovny na chodbu. Procházela se po hradu dlouho. Už bylo poledne, když si zrovna prohlížela obraz nějakého slavného čaroděje. V tu chvíli se ozval za jejími zády velice známý hlas.

„Slečno Grangerová, směl bych se vás zeptat, co tu děláte?“ při pohledu na ni hodil obvyklý jedovatý úšklebek. Hermiona poznala, že jde o jeho obvyklou ironii a jen odpověděla:

„Pokud se nemýlím, už nejsem studentka na této škole, takže vám může být jedno, kde se zrovna teď nacházím,“ neotočila se, ale cítila, jak se k ní přiblížil.

„To máte pravdu, ale blíží se začátek školního roku, a jelikož jste tu nová, pochybuji, že máte vše hotové. Takže si myslím, že si nemůžete dovolit toulat se po škole,“ pohlédl Hermioně ostře do očí, jakmile se k němu obrátila.

Hermiona sice ještě neměla vše připravené, ale už byla téměř u konce, ale nechtěla ho nechat vyhrát. Ne teď… vždyť už není studentka. 

„Svoji práci mám dokončenou,“ zaprotestovala a víc k tomu nedodala.

„Vážně? Tím pádem by pro vás neměl být problém, mi ji večer přinést do ředitelny, abych se mohl podívat?“ zeptal se a v duchu se pousmál.

„Samozřejmě, že to pro mě není žádný problém, večer ji donesu,“ s těmito slovy odešla do svého kabinetu. Nemohla uvěřit tomu, že se k ní pořád chová stejně povýšeně, jako vždy. Když vešla do svého kabinetu, posadila se k psacímu stolu, aby dodělala poslední zbytky práce, které jí ještě zbývají. Byla naštvaná, ale chtěla to dodělat, aby mu dokázala, že měla pravdu ona a ne on.

Byl už skoro večer, když byla hotová. Vše si připravila na hromádku a ještě než se vydala do ředitelny, vzala malý papírek, kam napsala Hagridovi, že nemůže dnes přijít, a že se staví jindy.  Dorazila k ředitelně, ale narazila na jeden drobný problém. Vlastně, jak se to vezme... Jen se dívala na dva chrliče, které jí stály v cestě a čekaly jen na to, až jim sdělí heslo. Jak jim ho mohla říci, když ho neznala?

Nakonec se posadila na schod a čekala. Po nekonečných deseti minutách vyšla z ředitelny profesorka McGonagallová.

„Hermiono, vy jdete zřejmě za panem ředitelem, že? Jen klidně běžte dál,“ usmála se a řekla heslo za ni, aby mohla úspěšně projít. Když byla na konci dlouhých schodů, opatrně zaklepala na dveře. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval hlas, který ji zval dál. Hermiona vstoupila a pozdravila.

„Už jsem si pomalu začínal myslet, že nepřijdete, slečno Grangerová,“ ušklíbl se. Místo toho, aby něco řekla, na stůl mu položila materiály k výuce.  Když si je konečně vzal, znervózněla. Po chvíli podklady odložil stranou, ale stále mlčel. V místnosti bylo ticho. Nakonec jej prolomil.

„Skvěle, svoji práci máte skutečně hotovou,“ poznamenal a pokračoval dál ve své činnosti.

„Potřebujete ještě něco, pane?“ vydala ze sebe a snažila se ovládat, aby mu neřekla něco víc.

„Ne, můžete jít,“ svůj pohled věnoval zavírajícím dveřím.

Hermiona zrychlila krok. Otevřela dveře do své ložnice, naštvaně si lehla na postel. Dívala se do stropu a čekala, až se uklidní. Nakonec si vzala do ruky svůj deník, do kterého dlouho nepsala.

 

 

27. Srpna 1999

Mé představy být profesorkou v Bradavicích nejsou takové,  jaké  jsem si je představovala.  Snape se ke mně chová jako ke studentce a navíc mě pořád oslovuje slečno Grangerová. To mi nemůže říkat jinak? Myslela jsem, že vše půjde líp, ale Harry se stále nevrací a mám o něj obrovské starosti, mám strach, že udělá něco, čeho bude později litovat. Já vlastně ani nevím, kde je… Možná mi to nechce říct, proto, abych nejela za ním, ale co když ne? Co když je to jinak? Nevím, jak to bude dál, ale bojím se všeho. Hlavně budoucnosti…

 

20.12.2014 16:47:26
Mausss

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1177 | 35%)
Ne (1112 | 33%)

Máte zájem o další jednorázovky?

Ano určitě! (1065 | 25%)
Občas... (1022 | 24%)
Ne... (1043 | 25%)
Harry Potter: Severus SNape byl pravděpodobně ten nejstatečnější muž, jakého jsem kdy znal.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one